Žáci 5. B a 6. třídy na návštěvě v České televizi

Žáci V. B a VI. ročníku dostali za realizaci projektu školy „Desetiletí“ odměnou exkurzi do České televize. Zde si mohli prohlédnout prostory, ve kterých vznikají programy pro děti i pro dospělé.

Naši průvodci Českou televizí seznámili děti se zákulisím, to znamená se vším, co není při sledování televizních pořadů vidět - s trikem zeleného plátna, složitostmi zvukového studia, kouzlem kamer, zpracováním reportáží, s oblékáním herců, moderátorů, úpravou a líčením hereček. Zodpověděli všechny zvídavé dotazy. Děti si odměnu náležitě užily. Fotografie z akce najdete ZDE.

Postřehy páťáků reportérů z návštěvy České televize  

V úterý 6. listopadu jsme se vypravili do České televize. Její studia jsou v Praze, Brně a Ostravě. Pořad Dobré ráno se točí v Brně.

Nejdříve jsme jeli autobusem. Když jsme dorazili do České televize, tak jsme se nasvačili a pak jsme šli na prohlídku.

Šli jsme do maskéren - v jedné se upravuje make-up, v další vlasy. Podívali jsme se, jak a čím se malují obličeje. Někdy nalíčení trvá i hodinu, obzvláště u žen. Musí se upravovat i jejich účesy.

Mysleli jsme, že zkrášlení trvá jen několik minut. Pro muže asi dvacet minut.

… a potom do kostymérny: Takovou menší zajímavostí je, že diváci, kteří jdou do televize, se musí někdy převléct, aby vypadali slušně.

Nejvíce se mně líbilo, jak se natáčejí různé pořady. Tolik kamer a světel! Navštívili jsme studio, kde se upravuje různě zvuk.

Dnes jsme jeli se třídou do České televize. Když jsme tam přišli, chvíli jsme čekali a potom nás zavedli do šatny, abychom si odložili věci, ale mohli jsme si vzít s sebou mobily i foťáky. Přišla za námi paní, která nás prováděla po všech hlavních místnostech. Nejdříve jsme navštívili maskérnu a potom kostymérnu – převlékárnu. Tam se mi to moc líbilo, v té bylo snad tisíc obleků. (Některé šaty bych chtěla mít.) Pak jsme byli ve studiu s kamerou. Viděli jsme se v televizi. (Ale ne doslova v televizi.)

Potom jsme vešli do velké místnosti, ve které právě nebylo vůbec nic, proběhli jsme se a zatancovali si. V druhé velké místnosti, spíše hale, byly uložené různé kulisy. Některé jsme poznali, o dalších nám to prozradila paní průvodkyně.

Navštívili jsme místnost, kde to vypadalo jako v rádiovém studiu. Mohlo se odsud vyslat hlášení do různých místností.

V televizi nám vyprávěli o věcech, o kterých někteří nevěděli vůbec nic.

V kostymérně nám řekli, že si lidé nemají oblékat nic zeleného. Ve studiu, kde bylo zelené plátno, nám to objasnili přímo prakticky. Kdo by byl zelený, byl by na obrazovce neviditelný. Půjčili nám zelený proužek látky, kdo si ho dal před tvář, z obrazovky zmizel. To si chtěl každý hned vyzkoušet.

Ve studiu s kamerou kluci byli tak nadšení, že se vidí i na velké televizní obrazovce, že zafuněli sklo na kameře, a lekli se, když je silný hlas od kamery odehnal.

Myslela jsem, že natáčet je lehké. Ale bylo to naopak. Překvapilo mě také bludiště místností. Paní průvodkyně nám vyprávěla o práci reportérů v terénu a zpracování jejich reportáží. Reportérování je těžké.

Mohli jsme si ve zvukovém studiu promluvit vtipně do skutečného mikrofonu. S vážnou tváří jsme hovořili o hranolkách a pizze a bavili jsme se, když se vedle za sklem druzí smáli.

Bylo to tam fakt super moderní. V místě, odkud se každý den vysílá Zpravodajství, jsme se i my postavili za stůl a dávali jsme průvodkyni dotazy.

Exkurze uběhla až moc rychle.